Jak šel čas
Historie chovu
S chovem bulíčků jsme začali v roce 1990. Když jsem bulíka poprvé na ulici viděla v republice jich tehdy bylo velmi málo), zděsila jsem se, co to je za tvora. Dokonce jsem se jeho příchodu trochu obávala. Přítel se jel na jednoho podívat. Vrátil se nadšen a vyprávěl, že se známým zašli k velké ohradě. Pán hvízdl a přiřítilo se tele. Pán řekl: "Bulíčku, hačni si". A tele si sedlo, jazyk až na podbřišku, věčný úsměv na tváři, malinká očička hrající všemi čerty; zvíře vždy a za každých okolností připravené k lumpárně a jakékoli legraci, ten nejvěrnější kamarád, jakého si dokážete představit. Bylo rozhodnuto, jednoho si brzy pořídíme. Je tak akorát velký, nebojácný, za své páníčky by život položil, není náročný. Vyžaduje ale pevnou ruku. Ve smyslu přeneseném i fyzickém. A pak nastal onen den. Jeli jsme pro něho. Nemohli jsme si vybrat lepší chovnou stanici než byla ta patřící laskavému panu Karlu Pěnkovi, tehdejšímu poradci chovu. Přestože se námi vybraný pejsek jmenoval "podle papírů" Felix z Černovické hájovny, mi mu prostě říkali Bulík. Okouzleni oním výše uvedeným "Bulíčku, hačni si". Když si pejska vezete domů, je to velmi zvláštní pocit, ve kterém se mísí radost i starost, zda vše zvládnete, hlavně, aby se mu něco nestalo. Tak třeba hned na první zastávce u rybníka, kde se malá kulička málem skutálela do vody a utopila... Místo obavy, zda se nám něco nestane, nastoupila obava, zda v noci dýchá; radost z první hry; nadšení, jak krásně umí chlemtat kašičku, že lulá a kaká (sic!) a jak roste jako z vody. Máte-li bulíka, zjistíte, že svět se dělí na dvě půle. Jedna je zcela nekriticky do této rasy zamilovaná, ba přímo je z ní paf a druhá Vás bude častovat nahlas pronášenými zlými poznámkami, co je to za tapíra, čínské prase apod. Na podobné hlášky mám jednu odpověď - až se naučíte číst, něco si o bulících přečtěte. Těch pár ústrků bohatě vyváží společné chvíle, ale i sdílení zážitků s podobně postiženými. A tak se dozvíte veselé příběhy, třeba jak je nutné bulíky větrat jen v 5 hodin ráno, když ostatní ještě spí, protože jinak se vydají i přes kilometr vzdálené pole, aby radostí skolili orientačního běžce. Nemůžete se pak dočkat, abyste se pochlubili i vlastní historkou - to jsem s ním takhle jednou ráno šla a z paneláku vyšla dáma v bílých kalhotách. Nezbeda k ní vesele přiběhl a snažil se dostat k jejím ústům, aby se s ní řádně "pozdravil". Poťapal při tom slušně její zářivě bílá kaťata. A bylo po dámě, řekla totiž - "tak jsem šla do práce a teď můžu jít tak akorát do prdele". :-). Vím, že každý majitel psa zřejmě nedá na svoji rasu dopustit, ale přesto mi připadá, že bulíci se tak nějak vymykají označení pes. Přijde mi, že mají lidskou duši, dokáží "mluvit", chtějí potěšit a pobavit, nikdy nemají špatnou náladu. Bezpochyby také přispívají k dobré fyzické kondici svých majitelů - každý den se musí na pořádnou prochajdu, v rychlém tempu, nejlépe běhu...